Osobnosti rodu

František Jampílek z Cholenic

14. ledna 1888, Cholenice č.p. 19 – 6. dubna 1968 Podlužany č.p. 54
cholenská větev rodu – štábní kapitán správní zbrojní služby československé armády

K výrazným členům cholenské větve náležel František Jampílek, pozdější štábní kapitán správní zbrojní služby. Narodil se v Cholenicích č. p. 19 jako syn hospodáře Josefa Jampílka a Josefy roz. Šubrtové. Pocházel tedy z rodového gruntu č. 9, jednoho z nejdůležitějších míst paměti rodu Jampílků v Cholenicích.

Po obecné škole v Kopidlně a měšťanské škole v Jičíně absolvoval v letech 1906–1907 dvouletou obchodní školu v Mělníku. V rodinné paměti se dochovalo, že mu studia financovala matka Josefa, zvaná „Šubrtka“. Před trvalou vojenskou službou působil jako účetní a později také v kanceláři státních drah, respektive topírny v Kopidlně.

Roku 1909 byl odveden v Libáni a zařazen k zeměbranecké polní houfnicové divisi č. 13 ve Vídni. Před první světovou válkou prošel hodnostním postupem od vrchního dělostřelce přes desátníka až k četaři. Po mobilizaci roku 1914 byl znovu povolán a jako dělostřelec sloužil za války na ruském, rumunském a italském bojišti.

V pramenech je uváděno, že po dobu války zastával službu pozorovatele, vedoucího služby a ponejvíce spřežního poddůstojníka a důstojníka. Dne 10. září 1918 byl na italské frontě zajat u Pieve di Soligo. Rodinné svědectví k jeho válečné službě uchovalo také vzpomínku na těžký zážitek z italské fronty, kdy se jeho dělostřelecký oddíl dostal do silné palby.

Po vzniku Československé republiky přešel do československé služby. Roku 1919 byl zařazen k čs. domobraneckému praporu č. 38 v Itálii a v březnu téhož roku složil v Busto Arsizio přísahu Československé republice. Ještě roku 1919 byl přidělen k polnímu dělostřeleckému pluku č. 10 v Hradci Králové a poté k hlavní zbrojnici na Vořechovce v Praze.

V československé armádě se postupně zařadil do zbrojně-technické a správní služby. Působil mimo jiné v Bratislavě, Leopoldově, Banské Bystrici a Považské Bystrici. V letech 1921–1922 absolvoval v Olomouci školu pro výchovu důstojníků dělostřelecké správní služby, a to s vyznamenáním.

Jeho služební hodnocení jsou velmi příznivá. Roku 1923 je charakterizován jako vyspělý a mužný charakter, přímý, spolehlivý, samostatný a vytrvalý pracovník, v kancelářských pracích velmi dobře obeznalý. Vůči podřízeným byl hodnocen jako mírný, spravedlivý a příkladný. Roku 1924 je posouzen jako výborný, samostatný pracovník.

Hodnostně postupoval ve správní zbrojní službě: roku 1924 byl podporučíkem a poté poručíkem, roku 1930 nadporučíkem a roku 1937 kapitánem. Za mobilizace v září a říjnu 1938 sloužil u Zbrojně technického úřadu 4 v Považské Bystrici jako účtovatel technické správy.

Roku 1939 byl po superarbitračním řízení propuštěn a přešel do výslužby. V letech 1942–1945 se však podle poválečných dokumentů podílel na pomocné a odbojové činnosti: přechovával zbraně a oděv československého původu a podporoval stravou čtyři ruské zajatce. Koncem března 1945 organizoval v Uhlířské Lhotě čety, s nimiž se účastnil povstání službou zajišťovací a strážní.

Po osvobození byl dnem 5. května 1945 znovu povolán do činné služby jako důstojník československé branné moci z povolání. Roku 1945 dosáhl hodnosti štábního kapitána správní zbrojní služby. U posádkového velitelství v Chlumci nad Cidlinou působil jako velitel odzbrojovacích a strážních hlídek, následně u Zbrojnice 2 jako technicko-hospodářský pobočník a velitel náhradního tělesa. Kvalifikační posudky z let 1945 a 1946 jej hodnotí stupněm výtečná.

Od 1. ledna 1947 byl převeden do suplementárního stavu. V pozdějším životě žil se svou manželkou Janou roz. Vávrovou v Podlužanech a v rodině byl znám jako „strýček z Podlužan“. Přímé potomky po sobě nezanechal, přesto v rodové paměti zůstává jako vzdělaný muž ze selského prostředí Cholenic, jenž většinu života spojil s vojenskou a zbrojně-technickou službou.

Po Františkově smrti Jana dům v Podlužanech prodala. Dne 19. dubna 1971 nastoupila do Domova Rožďalovice, kde pobývala v objektu Zámek. Zemřela zde 6. ledna 1980. Pohřbena byla k Františkovi do rodinného hrobu Vávrových a Jampílkových na hřbitově v Rožďalovicích.

Medailonek vychází z pracovní časové osy sestavené podle matrik, rodinného výzkumu, kmenového listu, přihlášky, kvalifikačních listin, dekretů MNO, domovní knihy Domova Rožďalovice a rodinných svědectví.

Josef Jampílek z Nové Paky

18. února 1844, Nová Paka – 13. července 1884, Nová Paka
novopacká větev rodu – větev vycházející z Drahoraze

K nejvýraznějším osobnostem novopacké větve náležel Josef Jampílek, sběratel, preparátor, kreslíř, fotograf a přírodovědný nadšenec. V Nové Pace bývá připomínán jako vůbec první místní fotograf a podle novopackých muzejních zpráv také jako autor první známé fotografie Nové Paky z roku 1870. Ačkoli se dožil toliko čtyřiceti let, zanechal po sobě stopu v přírodovědném, kreslířském i fotografickém životě Novopacka.

Byl synem Jiřího Jampílka, původem z Drahoraze u Kopidlna, a Anny Erbanové z Nové Paky, dcery tamního koželuha. Jiří Jampílek přišel do Nové Paky za prací a v rodové paměti i novopackých článcích jest spojován s řemeslem klempířským a pokrývačským, mimo jiné s opravami kostelních věží na Novopacku. Tím se novopacká větev pevně pojí s větví drahorazskou.

Josef chodil nejprve do školy v Nové Pace, kde dobře prospíval a zvláště vynikal v kreslení. Později studoval také v Rokytnici nad Jizerou a v Liberci. Po návratu do Nové Paky se vyučil klempířem, avšak jeho zájmy brzy přesáhly rámec řemesla. Již v mládí choval a pozoroval zvířata, sbíral kameny, zkameněliny a polodrahokamy a kolem patnáctého roku začal jako samouk vycpávat různá zvířata.

V dlažbě na novopackém náměstí objevil velkou psaronii, kterou věnoval Zemskému muzeu. O jeho nálezy se zajímal přírodovědec Antonín Frič. Josef Jampílek jej doprovázel po nalezištích a právě u něj poznal preparování a vycpávání živočichů, kterému se následně vyučil. Jako preparátor působil také v Pražském muzeu u profesora Friče a podle novopackých článků se tam seznámil i s profesorem Janem Evangelistou Purkyněm.

Roku 1864 byl odveden k 74. pěšímu pluku. Po roce vojenské služby byl převelen k vojenské hudbě ve Frankfurtu nad Mohanem, kde hrál na fagot. Zde se měl seznámit s vojenským lékařem, jenž jej uvedl do základů přírodovědy a anatomie. Roku 1866 byl pro nemoc poslán z vojny domů a ke klempířskému řemeslu se již trvale nevrátil.

V dalších letech zkoušel rozličné práce: maloval stropy a kulisy pro venkovská divadla, vyučoval němčině a hudbě, hrál na fagot, flétnu i harmoniku, maloval portréty a kopie a vycpával zvířata pro školy i sbírky. K jeho připomínaným dílům patří obraz Přepadení Sokola a Hlasoně v Borovnici a také obraz pruské hlídky na novopackém náměstí. Pro Humoristické listy nakreslil podobiznu PhDr. Jindřicha Niederle.

Roku 1869 se seznámil s Josefou Landfeldovou, dcerou pekaře, s níž se roku 1870 v Nové Pace oženil. Ještě před svatbou se začal u Josefa Tichého v Jičíně učit fotografovati. Jeho tchán mu pak měl na zahradě postavit první fotografický ateliér v Nové Pace. Josef Jampílek vytvořil řadu portrétů, fotografií spolků a záběrů Nové Paky a okolí; jejich dochovaná část jest dnes cenným svědectvím o životě města ve druhé polovině 19. století.

Vedle přírodovědy, kresby a fotografie se zajímal také o kulturní a společenský život. Najal si hostinec ve Střelnici, kde spolu s ředitelem Josefem Zemanem pracoval na zřízení botanické zahrady v Nové Pace. Roku 1879 byl jmenován dopisujícím členem Říšského geologického ústavu.

V manželství s Josefou Landfeldovou se narodily děti Zdenka, Břetislav a Marie. Syn Břetislav Jampílek je v rodokmenu uváděn jako učitel, výtvarník a spisovatel. V potomstvu Josefa Jampílka pokračovala novopacká větev především po ženských liniích, mimo jiné přes rody Pflanzerů, Horáčků a Kaizlů. V Nové Pace se tak paměť této větve udržela i poté, co příjmení Jampílek v této větvi po meči zaniklo.

Medailonek vychází z rodokmenu správce stránek, z rodinných podkladů, z novopackých muzejních článků a z veřejného záznamu města Nová Paka.